Zaměříme se na různé pohledy na jednu historickou událost a také na to, jak si připomínáme minulost.
Úvod:
V roce 1419, pět let po smrti Mistra Jana Husa, vypukly v českých zemích husitské války. Část obyvatel království se rozhodla napravit církev podle Husových myšlenek – obvykle se jim říká husité nebo kališníci. Část obyvatel, v souladu s rozhodnutím církve na kostnickém koncilu, Husovu reformu odmítla jako kacířství – obvykle jsou označováni jako katolíci. Na obou stranách konfliktu se zapojily všechny vrstvy obyvatel: kněží, páni, rytíři, měšťané i venkované. Obě strany byly přesvědčeny, že bojují za pravdu, za Boha, a ty druhé považovaly za nebezpečné kacíře – za „ďáblovy nástroje“. Podle toho se k sobě obě strany také chovaly – nesmírně krutě.
Jak už to bývá, málo co má jen jednu příčinu. Válka se nevedla jen kvůli náboženství. První polovina 15. století v českém království byla dobou, kdy se měnil způsob vlády. O slovo se stále více hlásila šlechta a měšťané, chtěli se podílet na vládě, chtěli, aby zemské sněmy1 měly větší vliv.
Protože země Koruny české byly součástí Svaté říše římské, a náboženství bylo chápáno jako záležitost celé Evropy (koneckonců sami husité chtěli napravit církev a všechny věřící v celé Evropě, nejen v Česku), byli proti husitům vysíláni také zahraniční bojovníci, kterým se obvykle říká křižáci, protože si na své štíty a pláště malovali znamení kříže. Symbolem husitů byl kalich, který používali při bohoslužbě jinak2 než katolíci.
Husité však nebyli jednotní. Existovalo mnoho různých husitských skupin. Přinejmenším je můžeme rozdělit na umírněné husity, kteří se příliš od katolické církve nevzdálili (patřili mezi ně hlavně Pražané) a na radikály, kteří měnili mnoho zvyklostí, trvali na tom, že reformovat se musí každý a nebyli příliš ochotni ke kompromisům. Mezi radikální patřili zejména zakladatelé jihočeského města Tábor. Vojska radikálů vedl všeobecně známý husitský vojevůdce Jan Žižka.
Po patnácti válečných letech, v nichž byli husité často úspěšní – zejména proti křižákům svedli několik vítězných bitev, se v roce 1434 spojili umírnění husité s katolíky, a porazili radikální husity v bitvě u Lipan. Války tak byly ukončeny a začala mírová jednání v říšském městě Basilej (Basel). Umírnění husité prosadili svou reformu, nikoli však pro všechny, nýbrž jen pro sebe – bylo jim dovoleno vykonat bohoslužby po svém. V království však zůstali i katolíci, takže se české země staly královstvím „dvojího lidu“ – kališníků, kterých byla většina a menšinových katolíků. To bylo v tehdejší Evropě neobvyklé. Lze se na to dívat tak, že jednota církve byla ztracena, ale také tak, že husité si jako první křesťané v Evropě vybojovali určitou náboženskou svobodu.
Procvič si fakta v Baamboozle.
Husitské války se významně dotkly i města Chrudim. Přečti si text z knihy Stará Chrudim, který popisuje, k čemu v Chrudimi došlo, převyprávěj ho spolužákům, a společně navrhněte, jak by měly být tyto události připomínány po 600 letech. Představte si třeba, že je rok 2021, a město vypsalo soutěž na pamětní desku, která by byla umístěna na chrudimském náměstí. Jak by zněl zkrácený text na pamětní desce?
Úkol nebyl tak úplně smyšlený. Pamětní deska totiž skutečně v roce 2021 na chrudimské náměstí umístěna byla a je tam dodnes. Prohlédni si ji a přečti si text. Jak podle tebe líčí tehdejší události? Už v době jejího navrhování s textem někteří odborníci z chrudimské historické a letopisecké komise nebyli spokojeni. Proč myslíš?
Poznámky:
- Zemský sněm byl takový středověký předchůdce parlamentu. Zastoupení na něm však neměli všichni obyvatelé státu, jako dnes, ale jen šlechta, měšťané, a církev. ↩︎
- Při katolickém obřadu (mši) dostávají věřící chléb v podobě oplatky, které se říká hostie, připomínající „tělo Kristovo“. „Krev Kristovu“, tedy víno z kalicha, pije za všechny pouze kněz. Husité chtěli, aby si tělo i krev Kristovu připomínali všichni, tedy aby všichni jedli chléb a napili se vína z kalicha. Říká se tomu přijímání „pod obojí“, zatímco katolíci přijímali „pod jednou“. ↩︎