Tato lekce je úvodní. Abychom neskočili rovnýma nohama do dějin, představíme si nejdříve dějepis jako školní předmět, budeme přemýšlet o tom, k čemu je dobrý, co do něj patří a jak se vlastně studuje.

Úvod:

Proč je dějepis povinným předmětem? Proč není volitelný, aby si ho mohl zapsat ten, koho zajímá? To musí mít nějaké důvody. Dějepis musí být nějak užitečný pro všechny. V této lekci se pokusíme přijít na to, co by to mohlo být.

V minulosti se staly miliardy událostí, žily miliardy lidí. Není v našich silách věnovat se všemu, co se v minulosti odehrálo. Z minulosti musíme vybírat1 témata, kterým se chceme nebo potřebujeme věnovat. Jenže podle čeho? Jak poznáme, co z minulosti je důležité a co není? To je další věc, na kterou se podíváme.

A nakonec si ukážeme, jak lze poznávat něco, co neexistuje. Zní to asi dost podivně, ale je to tak. Historie je věda o tom, co už není…

Zdroje a úkoly:

Navrhněte a zapište ve skupině co nejvíc možných odpovědí na otázku „Proč se učit dějepis?“. Potom to, co jste zjistili, porovnejte s pracovním textem.

Navrhněte aspoň tři historické události (nebo třeba osobnosti), o kterých myslíte, že bychom se měli učit. Vysvětlete z jakých důvodů jste je vybrali. Proč jsou důležitější než jiné?

Roztřiďte zdroje informací o minulosti podle různých kritérií: které jsou primární2 a které sekundární3, které jsou více a které méně zajímavé, které jsou více a které méně spolehlivé.

Poznámky:

  1. Z této věty lze dobře odvodit rozdíl mezi slovy minulost a dějiny. Minulost je vše, co se odehrálo. Dějiny jsou (trochu zjednodušeně řečeno) to, co z minulosti vybíráme, chceme si pamatovat, vyprávíme to, třeba jako příběhy svého národa. ↩︎
  2. Primárním zdrojům se také říká historické prameny. Jsou to všechny předměty, texty, obrazy a nahrávky, které se dochovaly z doby, kterou se snažíme poznat. ↩︎
  3. Sekundární zdroje nepocházejí z doby, která nás zajímá. Byly vytvořeny později například odborníky jako jsou historici a archeologové nebo novináři a filmaři. ↩︎